Září v 8.B

Nechce se mi začínat zářijový příspěvek trapnými větami typu „po delší pauze jsme se vrátili do školních lavic“ nebo „konečně jsme se po jarní karanténě sešli ve škole“, protože jako češtinářka učím děti, aby se vyhýbaly všem jazykovým klišé. Ono je ale bez toho těžké začít a dokonce i pokračovat. Některá proroctví samozvaných odborníků na školství se splnila, jiná naštěstí ne. Můj pocit z návratu do školy je takový, že děti se sem opravdu těšily, ale to těšení je po měsíci trochu přešlo - jako by od března zapomněly, že škola není jen to setkávání s kamarády, ale i učení a občas dřina. Tak jako život sám.

Stalo se, že mi nedávno jeden nejmenovaný žák pověděl, že už se těší, až nás zase zavřou. Já se netěším. Po těch dlouhých měsících mi před tabulí zase došlo, že mě moje práce baví. Za tu dobu od března mě ale také přešly všechny optimistické názory na situaci kolem nás a došlo mi, že máme jen jedinou možonost - pracovat jak nejlépe to jde a hledat cesty, jak se přizpůsobit době, ve které žijeme a hlavně se z toho nezbláznit.

Přeju dětem i svým kolegům, aby nikdy nezapomínali, že nás to vlastně občas i baví a že prožíváme časy, ve kterých nám i škola může chybět. A to je to hezké na všem tom zlém.