Berlín

Navštívili jsme Alexanderplatz - místo bylo pojmenováno na počest cara Alexandra I., který  v roce 1805 Berlín navštívil. V období rozděleného Německa byl Alexanderplatz ústředním náměstím východní části města a dosud patří mezi největší a nejvýznamnější náměstí nejen Berlína, ale celé země. Místní ho často nazývají pouze Alex a stále se jedná o velice živé místo. V dobách rozdělení země bylo toto místo přestavěno, aby mohlo sloužit jako centrální náměstí východoněmecké metropole, resp. celého východního Německa. Roku 1960 zde tedy vznikla pěší zóna a byla zde umístěna i jedna z dominant města, televizní věž, která stále patří mezi nejvyšší stavby starého kontinentu. Odtud – z výšky 203 m jsme mohli pozorovat Berlín. Dole v návštěvnickém centru mohly děti vidět stavbu této dominanty prostřednictvím virtuální reality. Televizní věž v centru Berlína (Berliner Fernsehturm) je zřejmě nejvýznamnější dominantou německé metropole. Pokud se díváte na záběry nebo fotografie Berlína, téměř vždy je tato nepřehlédnutelná stavba v pozadí. A když se k městu blížíte z kterékoli světové strany, vždy tuto věž uvidíte už z dálky. Také jsme se podívali do špionážního muzea - muzeum špionů je stálá expozice věnovaná jedné z nejstarších profesí světa – špionáži. Žádné místo není vhodnější pro muzeum špionů než Potsdamer Platz v centru Berlína – hlavního města špionů. Tento svět špionáže založil Franz-Michael Günther, novinář. Zážitek je neskutečný, protože využíváte nejnovější technologie, abyste se dozvěděli o špionáži od dob starověké biblické historie až po současnost a budoucnost. První den jsme zakončili v hotelu, kde jsme se ubytovali a stal se pro nás dočasným útočištěm na 2 noci.

Druhý den jsme navštívili Braniborskou bránu. Mezi dvěma hlavními berlínskými ulicemi, ulicí 17. června a ulicí Pod Lipami, v oblasti zvané Mitte (Střed), se na náměstí Pariser Platz tyčí proslulý symbol Berlína – Braniborská brána. Brána, která oddělovala světy, brána, kterou v době rozdělení Německa prošel málokdo. Brána vznikla roku 1734 jako městská brána v opevnění Berlína a sloužila k výběru mýtného. Během éry Východního a Západního Berlína stála Braniborská brána v hraničním pásmu, a byla tak zcela nepřístupná. Jako symbol rozdělení Berlína i světa ji zmínil i prezident Ronald Reagan v projevu předneseném při návštěvě Berlína roku 1987: „Mr. Gorbachev, open this gate! Mr. Gorbachev, tear down this wall!“  Zde jsme se prošli  půl druhého kilometru  nejhonosnějším bulvárem v Berlíně. Pyšní se nádhernými budovami a firmy tu touží mít „dobrou“ adresu. Není divu, že toto centrum kulturního a politického dění bývá nazýváno „výkladní skříní Berlína“. Jedna z nejznámějších berlínských ulic spojuje Schlossplatz s Braniborskou bránou. Odtud jsme se přesunuli na Charlie Checkpoint. Symbol rozděleného Berlína, symbol touhy po svobodě, symbol marných nadějí a tužeb. To je hraniční přechod mezi Východním a Západním Berlínem – Checkpoint Charlie. V noci z 12. na 13. srpna roku 1961 obsadili východoněmecké vojsko, policie, pohraniční stráž a jednotky podnikových milicí hranici Východního a Západního Berlína. Veškeré spojení mezi těmito dvěma částmi jednoho města bylo přerušeno nejdříve ostnatým drátem a o tři dny později, 16. srpna 1961, se začala stavět neblaze proslulá Berlínská zeď. Tento nejznámější symbol studené války v Berlíně měřil 155 km, sestával z 302 pozorovacích věží, dvaceti bunkrů a výška zdi dosahovala 3,6 metrů. Hranice Východního Berlína se stala nepropustnou. Přejít ji bylo možné jen na několika místech, nazývaných Američany Checkpoint, tedy kontrolní stanoviště. Turistická atrakce i dnes připomíná hrůzu nedávných dějin. Pamětníci oslavují její zboření, turisti si kupují její ruiny. Dále jsme navštívili Památník holokaustu: pietní místo v centru Berlína - místo je přístupné 24 hodin denně (s výjimkou podzemního muzea) a není nijak oploceno. Je tedy možné navštívit ho kdykoli. Jedná se o pietní místo, které je hlídané. Proto není možné vstupovat na sloupy připomínající oběti holokaustu, nesmí se zde kouřit, mluvit hlasitě.

Sídlo německého parlamentu a symbol národní jednoty Německa Reichstag představuje učebnici dějin německého národa i Evropy. Přežil požár v roce 1933 i rozsáhlá bombardování na konci války. Budova získala roku 1999 originální skleněnou kopuli od britského architekta sira Normana Fostera. Kopule je veřejnosti přístupná po spirálovité rampě, která vede po její vnitřní straně. Návštěvníci mohou vystoupat i na vyhlídkovou plošinu a rozhlédnout se po okolí Berlína.

Poslední den byl dnem návštěvy památníku koncentračního tábora Sachsenhausen, který se nachází asi dvacet pět kilometrů od centra Berlína u města Oranienburg. Jde o místo, které dodnes vhání slzy do očí a údiv z nelidských zločinů, které se zde v 30. a 40. letech minulého století odehrály. Současný památník nabízí třináct stálých expozic většinou umístěných do původních budov. Ty popisují, jaké hrůzy se zde odehrávaly. Dělo se tak i kvůli tomu, že v koncentračním táboře podléhali vězni téměř neomezené nadvládě sto až dvě stě padesáti členů velitelského štábu.Řada strašných činů je zdokumentována fotografiemi, plány i osobními předměty dozorců. Nechybí ani osobní věci vězňů. Poslechnout si lze i nahrávky výpovědí těch, kteří hrůzy Sachsenhausenu přežili. Dochovaly se i strážní věže, vchod do tábora a táborová kasárna. Jedním z přeživších byl i český mladík Vojmír Srdečný, který sem byl odvlečen jako vysokoškolák 17. listopadu 1939. „Dne 18. ledna 1940 nastal mimořádný mráz. Asi 1500 vězňů bylo nuceno stát venku v mínus 28 stupních. Stáli jsme tam tři hodiny. Byl to jeden z nejstrašnějších zážitků v táboře. Asi tři sta vězňů tehdy zmrzlo a bez života padlo na zem,“ popsal pro web Srdečný. Jedna z expozic vyrostla i na zbytcích takzvané Stanice Z. Poslední písmeno abecedy „Z“ cynicky symbolizuje, že to je místo, kde skončí život vězňů. Ve Stanici Z totiž byly plynové komory, zázemí popravčí čety a čtyři kremační pece. V centru tábora se nacházel prostor pro nástup vězňů. Kolem  vedla dráha pro zkoušení obuvi, které vězni testovali pro německé vojsko. Každý den na dráze v různých podmínkách pochodovalo přibližně sto padesát vězňů mnohdy i čtyřicet kilometrů denně, což při minimální stravě bylo utrpění na hraně přežití. Jako táborový lékař zde působil také Aribert Ferdinand Heim, který dostal přezdívku Doktor Smrt. Na první pohled šlo o urostlého hezkého vzdělaného muže, ve skutečnosti šlo o psychopata a sadistu, jak o něm uvádí internetová encyklopedie Wikipedie. Podle očitých svědků Aribert Ferdinand Heim pacienty zabíjel vstříknutím jedu přímo do srdce. Neštítil se ani jinak zdravé jedince operovat bez narkózy. Rovněž prý jeho pracovnu zdobily lebky zbavené měkkých tkání.

Na úplný závěr jsme si prohlédli město Postupim  vzdálené cca 30 kilometrů od centra Berlína. Tato poloha je velmi výhodná pro místní obyvatele, neboť spojení mezi oběma městy je výborné. Na druhou stranu ale Postupim leží trochu ve stínu německého hlavního města. Ačkoli historie města je o dost bohatší, většina návštěvníků ji má spojenou zejména s Postupimskou konferencí v roce 1945. Ta se konala na místním zámku Cecilienhof a zúčastnili se jí nejvyšší představitelé mocností, které zvítězily ve druhé světové válce. V červenci 1945 tedy město navštívili Josef Stalin za Sovětský Svaz, Harry Truman z USA a Winston Churchil za Velkou Británii. Účelem tohoto setkání bylo domluvit poválečné uspořádání nejen Německa, ale i celé Evropy. K tomu sloužila Postupimská dohoda. Vzhledem k tomu, že v době konání konference stále probíhaly boje s Japonskem, byla podepsána tzv. Postupimská deklarace, která vyzývala Japonsko ke kapitulaci. Tato konference byla mimořádně důležitá, protože byla počátečním impulzem pro zahájení studené války a rozdělení Evropy i dalších států světa na několik desetiletí. Ve městě je mnoho zajímavých historických památek. Jednou z nich je např. rokokový zámek Sanssouci, který sloužil císaři Fridrichu II. Velikému jako letní sídlo. Nachází se v krásném velkém parku, v němž naleznete i další menší stavby. Celý komplex byl roku 1990 zapsán na Seznam světového dědictví UNESCO. Odtud už jsme frčeli domů a myslím, že všichni si odtud odvážejí spoustu krásných vzpomínek.